7. července 2017

O mně

Na loďce si pluji mezi mraky, mezi stránkami a řádky.
Hvězdy jsou mými průvodci.
Přítel, rodina a přátelé mými záchrannými lany.

Nikdy jsem o sobě netvrdila, že jsem něco/někdo extra - a nikdy jsem ani ničím víc nechtěla být.




"Volí si stezku chodec, nebo stezka chodce?"

Dělají mi radost maličkosti. Baví mě čichat k novým knížkám, trhat listy na malé kousíčky, šišlám na zvířátka a občas vyluzuji nečekané zvuky.
V noci vržu zuby (nebo možná ne a všechno je to jen spiknutí :D) a ráno se budím s východem slunce.
Bez jídla jsem protivná, stejně jako když mě někdo nenechá se pořádně vyspat.
Nevypadám na svůj věk a pravděpodobně se na něj ani nechovám.
Nedůvěřuji lidem, ale jakmile se někomu dostanu pod kůži, tak má problém se mě zbavit. Pro ty, kteří si to zaslouží, jsem schopná vytvořit malý vesmír a nikdy je nepustit, pokud ovšem oni sami se nebudou chtít posunout někam dál...
Baví mě zalévání kaktusů, ale jen jich, proto mi žádná jiná pokojová kytka nepřežije.
Věřím v to, že po smrti se naše duše dostanou na hvězdy a záleží na skutcích v našem životě, jak moc bude ta naše hvězda zářit. Špatné skutky budou potrestány černočernou tmou.

Často se zasním, ale nikdy ne natolik, abych ztratila střízlivý pohled na svět.
Ještě stále mě chytají tendence ode všeho utéct, nechat za sebou to špatné a začít prostě od začátku... ale moc dobře vím, že takhle to nefunguje, takže na útěky už nespoléhám.
Schovávání jsem vyměnila za přímé řešení problémů a to mě paradoxně udělalo silnější. Protože i na mně záleží, i můj názor je důležitý a nikdo by po něm neměl šlapat.
Pud sebezáchovy a snaha odtrženosti od ostatních oslabili, naučila jsem se, že je lepší všemu čelit ve dvou hezky ruku v ruce. Láska je krásná věc!
Nejednám bezmyšlenkovitě, přemýšlím dopředu, tvořím budoucnost tak, aby všechno do sebe zapadalo a já ničeho nemusela později litovat.

Opustila jsem od megalomanství - dříve jsem chtěla všechno zažít, vidět, mít, vědět - a pokud možno teď hned. Nyní už mi bohatě stačí jen to málo, co mě udělá doopravdy šťastnou a zbytek je přebytečný. Minimalizuji se.
Vymyšlené světy a představy mi přestaly stačit. Žiji tím, co je reálné. Získávám energii ze světa kolem sebe. Ze stromů, z kytek, z ruchu města, z těch nejobyčejnějších věcí, které ovšem mohou mít velký význam.


Zní to, jako by se ze mě stal někdo pěkně nudný? Jako bych ztratila jiskru? Spíše naopak, teď jsem mnohem ucelenější, šťastnější, neroztroušená do všech směrů, méně ztracená. Teď už jsem to doopravdy já. A dospělá.

(Aktualizace červenec 2017)

Žádné komentáře:

Okomentovat